Koncept „ekvivalentního poryvu“ je založen na předpokladu, že kolísání statického zatížení, zejména poměr špičkových a středních hodnot, odpovídá kolísání proudění větru. To ovšem předpokládá, že turbulence tělesa nemá žádný podstatný vliv na příslušné zatížení a že existuje významné střední zatížení. Ze středního aerodynamického součinitele a tlaku nárazového větru na konstrukci pak lze stanovit maximální hodnotu ekvivalentního zatížení větrem:
kde:
p ‾QS : kvazistatické náhradní zatížení
c ‾p : střední tlakový součinitel
qp : maximální dynamický tlak (nárazový tlak větru, DIN EN 1991-1-4:2010-12 [14],[15])
Použitý součinitel musí být normalizován na střední dynamický tlak větru v referenční výšce větrného tunelu a v případě potřeby lze při maximálním dynamickém tlaku zohlednit topografické charakteristiky. Tento postup se běžně používá při výpočtu součinitelů sil nebo momentů pro liniové konstrukce a lze ho použít také pro dynamickou analýzu jednosměrných interakcí kapalina-konstrukce ve frekvenční nebo časové oblasti. Tato metoda je však nevhodná pro zatížení fasád a ploch, protože poměry vrcholových a středních hodnot na povrchu konstrukce nejsou konstantní.