Metoda špičkového součinitele, kterou vyvinula společnost Davenport, představuje pokročilý přístup k posouzení zatížení větrem, zejména pokud je zatížení více ovlivněno turbulencí než střední hodnotou. Tato metoda zohledňuje jak střední součinitele tlaku, tak jejich směrodatné odchylky pro vytvoření charakteristických součinitelů špičkového tlaku. Tyto charakteristické součinitele se pak stanoví za předpokladu špičkového součinitele k_p odvozeného ze statistiky extrémních hodnot následovně:
kde:
cˇ p : součinitel špičkového tlaku pro minimum
cˆ p : součinitel špičkového tlaku pro maximum
σc_p : směrodatná odchylka součinitele tlaku
Výhodou této metody je, že zohledňuje dvě extrémní složky zatížení, což je zvláště důležité při posouzení s různými znaménky. Maximální součinitel lze také upravit pro zohlednění účinků redukujících zatížení na základě korelačních vlastností. Špičkové součinitele se ovšem liší v závislosti na poloze na konstrukci, což se v praxi často zjednodušuje použitím jednotných součinitelů. Původně byly navrženy hodnoty k_p mezi 3 a 5, ale testy ve větrném tunelu ukázaly, že se lokálně mohou vyskytnout výrazně vyšší hodnoty (až 10 nebo více), zejména v prostupech budov a v rozích stěn.
Tato metoda byla vyvinuta především pro posouzení zatížení budov větrem a v Eurokódu se používá také pro posouzení silových účinků ve směru větru. Pro prvky malých rozměrů, jako jsou rohy, okraje a jednotlivé konstrukční prvky, je však méně vhodný, protože součinitele špiček se mohou v těchto oblastech značně lišit. Hlavní výzva spočívá ve vhodné volbě špičkových součinitelů, které mohou ovlivnit přesnost metody.