Následující odpověď se týká programů RFEM 5 a RSTAB 8.
Pokud chcete počítat podle teorie druhého řádu, musíte definovat kombinace zatížení: V kombinaci zatížení se zatížení zahrnutých zatěžovacích stavů spojí do jednoho velkého zatěžovacího stavu s přihlédnutím k příslušným dílčím součinitelům spolehlivosti, který pak lze vypočítat podle teorie druhého řádu.
Naproti tomu kombinace výsledků nejprve vypočítá zahrnuté zatížení. Výsledky se pak superponují s ohledem na dílčí součinitele spolehlivosti. V kombinacích výsledků nelze nastavit teorii výpočtu. To je možné pouze u zatěžovacích stavů a kombinací zatížení.
U zatěžovacích stavů a kombinací zatížení lze teorii výpočtu zadat v parametrech výpočtu, například teorii druhého řádu (viz obrázek 01). Pokud model obsahuje pruty typu „Lano“, jsou tyto prvky vždy počítány podle teorie třetího řádu.
V zatěžovacích stavech a kombinacích zatížení jsou vždy výstupem jasné vnitřní síly. Kombinace výsledků naopak obsahují obálku vnitřních sil (maximální a minimální hodnoty). Protože výsledky zatěžovacích stavů a kombinací zatížení se v kombinacích výsledků překrývají, mohou tedy kombinace výsledků obsahovat výsledky podle teorií prvního nebo druhého řádu.
Ve svém modelu můžete také kombinovat všechny LC do celkového RC s kritériem Nebo (např. RC1 = LC1/permanentní nebo LC2/permanentní nebo LC3/permanentní ...). Tím získáme maximální vnitřní síly a deformace s ohledem na teorii druhého řádu (viz obrázek 02).
„Permanentní-nebo-li superpozice“ zajišťuje, že se pro výsledky použije vždy jeden z LC. Při propojení výsledků s „‚‘‚Potenciální‘‚‘-nebo-superpozicí“ je také možné, že pro výsledky RC není relevantní žádná z LC. Vnitřní síly a deformace by pak mohly být nulové.