Metoda konečných prvků založená na komponentách (CBFEM) je metoda pro počítačem podporovaný výpočet a návrh ocelových spojů. Přebírá základní myšlenku komponentové metody upravené v normě EN 1993-1-8, kde se charakteristiky spoje určují na základě (nelineárních) tuhostí a pevností jednotlivých základních komponent. Pomocí komponentní metody lze s dobrou přesností odhadnout i chování polotuhých a deformovatelných spojů při zatížení. V mnoha případech to umožňuje hospodárnější návrh než předpokládat čistě kloubové spoje nebo navrhovat plně tuhé spoje.
Zatímco tuhosti a pevnosti základních prvků v klasickém postupu se počítají na základě poloempirických vzorců a poté se musí vhodným způsobem nadstavit, základní prvky v CBFEM jsou diskrétně reprezentovány pomocí vhodných konečných prvků a vzájemně propojeny. Tuhost spoje i přesné rozložení sil do jednotlivých základních prvků se pak odvozuje z (nelineárního) výpočtu konečných prvků. Následně lze zkontrolovat únosnost základních prvků s ohledem na příslušná pravidla pro návrh, jako je EN 1993-1-8 nebo AISC 360. Mezi výhody metody s podporou KP oproti klasické metodě komponent patří mj:
- větší pružnost, pokud jde o definici základních konstrukčních prvků i jejich geometrie a materiálových vlastností
- větší pružnost při definování podmínek styku a spoje mezi základními součástmi
- větší flexibilita při návrhu spojů; základní součásti lze bez námahy začlenit do složitých geometrií spojů
- žádná omezení týkající se zatížení spoje; rozložení vnitřních sil v jednotlivých základních součástech vyplývá z výpočtů na podrobném modelu KP
- lepší pochopení mechanismů porušení díky analýze deformací, sil, napětí a přetvoření ve všech částech spoje
Doplněk Ocelové spoje, který je k dispozici jako rozšíření pro program RFEM 6, obsahuje metodu konečných prvků založenou na komponentách (CBFEM) a plynule propojuje návrh spojů se statickou analýzou celého konstrukčního systému, čímž je vždy zajištěna kompatibilita a interakce mezi modelem spoje a rámem.